6 postních nedělí a Velikonoce

Pro křesťany jsou Velikonoce nejvýznamnější svátky v roce. Připomínají si jimi zázrak, který se stal na počátku našeho letopočtu. Ukřižovaný Ježíš Kristus byl v noci ze soboty na neděli vzkříšen – vstal z mrtvých. Tato noc se označuje jako „Velká noc“. Od ní bylo odvozeni i pojmenování jarních svátků – „Velikonoce“.
Řada velikonočních zvyků je však propojena s předkřesťanskými – pohanskými zvyky, které byly oslavou příchodu jara a nově se rodícího života.
Velikonoce jsou pohyblivé svátky, které se slaví po jarní rovnodennosti, tedy po 21. březnu. Připadnou vždy na neděli po prvním jarním úplňku, od 22. března do 25. dubna.

Velikonocím předchází šest postních nedělí – Pučálka, Černá neděle, Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná.

6 postních nedělí

Pučálka (první neděle)
Vázala se ke zvláštnímu pokrmu připravovaného z napučeného, tedy naklíčeného osmaženého a ochuceného hrachu. Místy se tato neděle nazývala „Liščí neděle“. Pojmenování vzniklo od kynutého nebo preclíkového pečiva modelovaného do různých tvarů. Mělo často tvar různých zvířátek či figurek. Maminky je pekly tajně svým dětem a poté zavěsily zavěsily na větve keřů a stromů v zahradě. Ráno děti poslaly, aby se šly podívat, co jim liška nadělila.

Černá nebo Pražná neděle (druhá v pořadí)
Získala přízvisko nejspíše podle tmavých šatů, do kterých se ženy v postním období oblékaly. Pražná pak podle prastarého pokrmu „pražma“, který se připravoval z upražených zrn naklíčeného obilí, především ječmene.

Kýchavičná neděle (třetí)
Má kořeny v hlubokém středověku, kdy se v tento den konaly bohoslužby k odvrácení tehdejší metly lidstav – cholery a moru. Počátek nemoci se projevoval hlasitým kýcháním. Zdraví lidé od nemocného utíkali pryč a volali: „Tebe pozdrav už jenom Bůh“. Od těch don se při kýchnutí užívá pozdrav: „Pozdrav pán Bůh!“.

Družebná neděle (čtvrtá)
Vznikla nejspíše podle dívčích zábav, při kterých dívky projevovaly náklonnost  svým hochům. Na tyto zábavy pekly koláče zvané „družbance“. Existují však i jiná vysvětlení.

Smrtná neděle (pátá)
Prastarý pohanský zvyk „Vynášení Morany“ – smrti ze vsi se zachoval až do dnešní doby. Bohyně jara Vesna definitivně vítězí nad Moranou – bohyní zimy a smrti.
Kromě vynášení Morany koledovaly děti v tento den s „lítem“. Líto, nové líto (léto) představoval vršek malého listnáče, smrčku, jedličky nebo borovice ověnčený pentlemi, řetězy ze slámy a kousků látky. Na vrcholku líta byla upevněna panenka nabo svatý obrázek.

Květná neděle (šestá)
Na květnou neděli se připomíná slavný vjezd Krista do Jeruzaléma, kdy jej lidé vítali olivovými, vavřínovými a palmovými ratolestmi. Na památku se v kostelech světí kočičky (ratolesti jív), místy nazývané podle hebkosti koťátka, barušky, kocanky nebo rokytky. Při svěcení se držely kočičky hodně vysoko, aby rostlo vysoké obilí. Dávaly se pak za trámy, obrázy a křížky, aby uchánily stavení před bouřkou a jinou pohromou. Kromě malých svazkůkočiček se nosily k posvěcení svazky narašených listnáčů zvané ratolesti, které byly 2 – 3 m dlouhé, ozdobené pentlemi a papírovými růžičkami.

Po Květné neděli následuje svatý neboli pašijový týden. Bylo to Modré pondělí a Šedivé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční zvaný telé Velká neděle. Potom následovalo Velikonoční pondělí – Pomlázka.

Svatý týden

VELKÝ PÁTEK je dnem přísného půstu a hlubokého smutku. Nevykonávaly se žádné zemědělské práce — nesmělo se hýbat zemí, do níž byl položen Kristus; z téhož důvodu také nepracovali hrnčíři. Byl to ale nejvhodnější den k hledání pokladů, země se prý sama otvírala. Domácnosti se připravovaly na svátky, na konec velkého půstu.
V ten den se moc nejedlo, pekly se jidáše — pečivo z kynutého těsta tvarované do podoby zkrouceného provazu.Ráno ještě před východem slunce odcházely celé rodiny umýt se k tekoucí vodě, aby si všichni zachovali zdraví po celý rok.

BÍLÁ SOBOTA, nese svůj název od toho, že byla dnem bílení a velkého úklidu. Ráno se před kostelem světilo dřevo a oheň, jímž se pak zapálila velikonoční svíce — paškál. Z posvěceného dřeva se pak zhotovily doma křížky, které v neděli odpoledne zapichovali hospodáři do polí jako ochranu proti blesku a krupobití.
Bílá sobota končila slavností Vzkříšení. Slavné „gloria“ bylo doprovázeno radostným zvoněním kostelních zvonů, které zároveň oznamovalo konec půstu. Připravovaly se tradiční i obřadní pokrmy. V sobotu to byla tzv. velikonoční hlavička, pekly se také vdolky a mazance a velikonoční beránek.

VELIKONOČNÍ NEDĚLE – to byl veliký svátek, nepracovalo se, skončil půst a k obědu jako sváteční pokrm bývala kůzlečí, skopová, králičí nebo vepřová pečínka. V kostele se světívaly pokrmy – maso, vejce i pečivo. Věřilo se, že pokud posvěcené vajíčko sní společně celá rodina, bude po celý rok držet pohromadě. O dobré sváteční jídlo se starala hospodyně, ale mládež se už připravovala na šmigrust, kúpačku, buďačku či mrskačku.

O VELIKONOČNÍM PONDĚLÍ přišla ke slovu bříza a její mladé pruty, z vrbových prutů splétali mládenci tatary a na horách dobře posloužil jalovec. K tomu patřilo také polévání děvčat vodou, která v tomto případě měla funkci nejen očistnou, ale také ozdravnou a magickou. Až v pozdější době bylo polévání vodou vystřídáno voňavkou. 
Pomlázkové právo začíná pro mládence o půlnoci z neděle na pondělí. Chlapci obcházejí ve skupinách všechny domy, kde bydlí dívky, o něž mají zájem. V pozdější době začaly chodit po pomlázce i děti (většinou v doprovodu rodičů), navštěvujíce příbuzné a sousedy. Dnes se pomlázky zúčastňují i ženatí muži. V pondělí odpoledne platilo už ženské právo, kdy po mrskutu chodila děvčata. Tento zvyk se však dochoval již jen málokde.
V lidových představách je šlehání zelenými pruty nebo polévání vodou o Velikonocích spojeno s představou přenášení síly probouzející se přírody na člověka – na jeho krásu i zdraví.
Děvčata prostřednictvím velikonočních vajíček, k jejichž malování a zdobení používala nejrůznější techniky, vyjadřovala svůj vztah ke šmigrustníkům. Význam měla nejen použitá barva, ale také způsob zdobení. Samozřejmě nejvýmluvnější byly veršíky.